To, jak probíhá celé těhotenství včetně způsobu porodu, ovlivňuje náš život více, než si je schopná mnoho lidí připustit. Mezilidské vztahy, celková kvalita života, seberealizace a další aspekty jsou úzce spjaty právě s těmito okamžiky – těhotenství i porod samotný.
Úplně první zážitky spojené se vstupem do těla a později i jeho výstupem se otisknou do naší mysli jako prvotní obraz života. To, co prožijeme před narozením i po, se podepíše na našem životu – stane se součástí našeho bytí. Primární „životní pocit“ označujeme jako limbický otisk. Není-li vyčištěn a uvědomen si, přesouvá se do dalších generací – rodové linie. Neustále opakujeme rodinné příběhy a nevědomky používáme stejný vzorec chování, jako to činily naše maminky a babičky. Drtivá většina lidí, jež se narodili v uplynulé, ale i současné době má bohužel trauma z porodu – rozdíl je pouze v tom, zda jsme si schopni jej uvědomit a pracovat s tímto faktem či nikoliv, protože je uložen velmi hluboko v paměti.
Jak může vznikat post-traumatický stres po porodu
Ztrácíme-li nad prožívanou situací kontrolu a ocitáme se v přemíře stresu, může to končit traumatem. Nejedná se pouze o ženy, jež se těšily na „normální porod“. Největší a nejpravděpodobnější míra stresu nastává po porodu, což vyplývá ze separace narozeného děťátka a následné ztráty kontroly nad ním. K tomuto dochází nejčastěji u komplikovaných porodů.
Své potomky rodíme proto, že se těšíme a chceme se o ně s láskou starat. Nejsme-li s nimi ihned po porodu, cítíme zklamání, mnohdy i selhání a to hluboce ranní biologické i psychické procesy. Nejčastěji dochází k porodnímu traumatu proto, že personál nedostatečně informuje matku, co s ní a dítětem zamýšlí či provádí. Dalšími příčinami je neúcta personálu či zastrašování. Tím se zavírá schopnost matky reagovat vhodně na potřeby dítěte a ona má pocit, že ztrácí kontakt sama se sebou – natož s dítětem. Dochází k prožitku podobnému znásilnění – chcete-li ukradeného porodu, bezmoci, pocitu viny.
Trauma je jako svěrací kazajka
Naprostá většina žen, jež postihla post-traumatická porucha po porodu, popisovala svůj porod negativně a nešetřily slovy, jako – rušivé, barbarské, nelidské, ponižující, hrůzné, špatné. Trauma je jako naše vnitřní kazajka, jež vnikla ve chvíli, kdy devastující situace zamrzla v čase i našem těle. Trauma drží naše pokusy pohnout se v životě dopředu pod krkem a odloučí nás od vlastního pocitu JÁ, včetně prociťování kontaktů s našimi milovanými. Traumatické zážitky se podílejí na disociativních poruchách osobnosti. Takto postižená žena potřebuje odbornou péči i pomoc svých blízkých a rodiny.
