Jak jsem prožíval porod – Dionisio 1. díl

Když jsem se dozvěděl, že má žena je v porodnici, byl jsem zrovna v práci. Ráno jsme se probudili vedle sebe a žena si stěžovala, že jí není úplně nejlépe a něco divného z ní vyteklo. Ten den zrovna měla jít na prohlídku do motolské porodnice. Byli jsme přibližně týden před termínem. Žena usoudila, že nevolnost není tak strašná, aby jí to nebránilo samotné vyrazit MHD do Motola. Respektive v doprovodu mého tchána, jejího otce, který zrovna přišel na návštěvu. Odešel jsem do práce.

Objednávám si skotskou. Ne, dvojitou! Koňská dávka tvrdého alkoholu do mě mizí jako nic a já opět svižně vycházím na ulici.

Po několika hodinách mi zvoní telefon. Dozvídám se, že ženu si v porodnici nechali, praskla jí plodová voda. Srdeční tep se mi během několika vteřin dvojnásobně zrychlil. Roztřesenou rukou píši na kus volného papíru, co všechno mám s sebou do Motola vzít. Žena naštěstí fikaně měla už měsíc v předsíni připravené dvě zabalené tašky pro případ předčasného porodu. Vybavil jsem si, že zavazadla to jsou vskutku mohutná. Jejich velikost evokuje představu, že se žena chystá na několikaměsíční expedici do Nepálu.

Na šéfovou jsem vyhrknul, že ihned musím vypadnout. Oblékal jsem se v běhu na tramvaj. Doma popadnu tašky a vybíhám z bytu. Nejsem si jist, jestli jsem zamknul, ale na tom v tuhle chvíli nesejde. Přibíhám na zastávku, autobus nikde. Divoce se rozhlížím kolem sebe a spatřím, že můj oblíbený bar má již otevřeno. Rázným pohybem rozrážím vchodové dveře a scházím tři schůdky, které mě dělí od výčepního pultu. Objednávám si skotskou. Ne, dvojitou! Koňská dávka tvrdého alkoholu do mě mizí jako nic a já opět svižně vycházím na ulici.

Autobus pořád nikde. Sakra, co se to děje? Představuji si, jak se žena svíjí v Motole v porodních bolestech a já trčím pořád na Žižkově. Mávám na projíždějící taxík. Staví a já nastupuji.

Taxikářovi se svěřuji, kam mám namířeno a pak poslouchám drsné vyprávění, jak nastávající tatínci trávili porody v jeho mládí. V nemocnici měli muži přístup k porodu přísně zapovězen a byli odkázáni na telefonické spojení se zdravotnickým personálem. Ti nedočkavější muži prý volali každou hodinu, ti méně nedočkaví, ke kterým se řadil taxikář, šli do hospody, tam se opili a volali, až v bezpečném časovém odstupu po porodu.

Pořád s velkým břichem. Dozvídám se, že jí praskla plodová voda, ale že rodit bude až zítra.

Jsem vysazen v Motole, platím nekřesťanské peníze za jízdu (sakra, neletěl jsem náhodou helikoptérou?) a hledám patřičné oddělení. Ptám se sestřičky po své ženě. Je už na sále? Místo odpovědi ke mně míří má drahá polovička po svých. Pořád s velkým břichem. Dozvídám se, že jí praskla plodová voda, ale že rodit bude až zítra. Zůstane zde přes noc a já mám přijet až zítra na pokyn telefonátu. Poté spolu sedíme hodinu, dvě v čekárně, hladíme se, bavíme se o věcech příštích a vzájemně se utěšujeme.

Na zdi jsou nakreslené siluety těhotných žen, které se prohánějí na louce plné rozkvetlých kvítí. Má přítomnost u porodu? Platím sedm stovek za to, že budu moci být přítomen. Se ženou jsme ale domluveni, že budu přítomen pouze, budu – li k něčemu nápomocen, a bude – li si to ona přát. V jiném případě budu vyčkávat zdárného výsledku v čekárně, připraven kdykoliv zakročit. Jdu domů spát.

Jak to bylo dál? Přečtěte si druhý díl.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přibírání v těhotenství – Kdy je to akorát a kdy moc?

Jak jsem prožíval porod – Dionisio 2. díl