Jsem v porodnici. Otcové přicházejí a odcházejí, já zůstávám. Čas se mi neskutečně vleče. Jsou to pro mě jedny z nejtěžších chvil mého života. Nevím, co se děje uvnitř a nemám jak pomoci. O tom jak jsem se sem dostal si můžete přečíst v prvním nebo druhém dílu.
Má žena nepochopitelně trpí a já s tím nemohu nic udělat. To je k zešílení. Po každé když zahlédnu sestru, ptám se, jak je na tom má žena. Někdy to ani nestihnu, protože sestry vychytrale mizí co nejrychleji z čekárny, aby nemuseli odpovídat na otázky vystresovaných mužů. Když se stihnu zeptat, dostává se mi instantní a neustále recyklované odpovědi, že informace je mi oprávněna poskytovat pouze doktorka. Ta mi v rozmezí několika hodin přijde dvakrát říct, že naše rodící se holčička je příliš velká, matka je prvorodička a že to tudíž jde pomalu.
Ale jinak, že se nemám ničeho bát. Hypnotizuji pohledem hodiny na stěně a v duchu si opakuji dokola větu: To snad není možné, proč to tak dlouho trvá?! I přes odhlučněné dveře na porodní sál slyším tlumené výkřiky zoufalství a bolesti rodících žen. Několikrát jsem si jist, že slyším svou ženu. Je mi hrozně.
Muži do čekárny přicházejí a odcházejí. Já přicházím a odcházím z cigarety. Večer se přehoupl v hlubokou noc. Čas od času zazvoním na sesternu a dozvím se, že sestřička mi není oprávněna předávat informace o průběhu porodu. Přemýšlím nad tím, že fyzicky napadnu sestřičky v sesterně, ale od myšlenky po chvíli upouštím.
Ve tři hodiny v noci odpadávám a na hodinu usínám v nemocničním foyer na lavičce za zvuku tekoucí fontány. Když se budím, vybíhám po schodech do porodnice. Zvoním na sesternu a křičím do mikrofonu, že mi musí (!!) dát informace o tom, proč porod trvá tak dlouho. Co se sakra děje? Dozvídám se, že žena je podrobena císařskému řezu. Jdou na mě mdloby. V čekárně chodím od jedné stěny ke druhé. Asi tak dvě hodiny. Je pět hodin ráno a já usínám vsedě na židli v čekárně.
Hlava se mi klimbá ze strany na stranu. Budí mě doktorka. Ve vteřině vyskakuji na nohy. Rozespalý od ní slyším, že naše holčička je už na světě. Váží čtyři kila třicet, pěkný macek. Porod byl nakonec nečekaně komplikovaný, ale vše dobře dopadlo. Holčičku vidět nemohu, protože je nadále v péči zdravotnického personálu, ženu také vidět nemohu, protože je stále pod vlivem anestetik. I přes tyto nepříjemnosti mám však obrovskou radost. Hurá! Naše holčička je na světě. Jsem táta! Jdu se na pár hodin vyspat domů a pak ihned alou do porodnice.
