Jak jsem prožíval porod – Dionisio 2. díl

Druhý den ve stanovený čas opět mířím do Motola. Tentokrát metrem. O mé první cestě si můžete přečíst v prvním dílu.

Na oddělení se vítáme se ženou, která je oblečená v nevzhledné nemocniční košili. Stále má břicho. Trávíme spolu čas střídavě na jejím pokoji, střídavě v čekárně. Naše děťátko se zatím nechce klubat ven z matčina lůna, žena už má v sobě injekci, která má porod vyvolat. Nezabírá to. Je už ale třeba, aby začala rodit, protože déle jak den po vytečení plodové vody je to riskantní.

Dostává druhou vyvolávací injekci a já s ní trávím čas v uzavřené místnosti. Začíná mít první stahy. Její tvář zkřečovatí a začne sykat. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak jí mám pomoct. Sakra, co se bude dít, pomyslím si. Navenek se ale snažím zachovat klid, držíme se za ruce. Domlouváme se, že budu čekat v čekárně. Brzy se jistě uvidíme. Loučíme se, trousím poslední povzbudivá slova, dveře se mezi námi zavírají a já si jdu sednout na jednu z židlí. Po tomto rozloučení jsme se několik desítek hodin neviděli.

Hrdinou okamžiku je pro mě muž, který si v čekárně nevzrušeně čte Sport. Nakukuji mu přes rameno a noviny má rozevřené na stránce s kurzy pro sázkaře.

V čekárně vládla stísněná atmosféra. Kolem mě poposedává několik nervózních chlápků. Zkoumají své nohy, kterými nervózně šoupou po podlaze. Někdo předstírá, že se zájmem čte informační brožurku o motolské nemocnici. Muži, co jsou rozhodnuti se porodu účastnit, dostávají pokyny od sestřiček, aby se připravili. Po výzvě ke vstupu na sál jim většinou zpopelaví tvář, případně zezelená. Před překročením prahu obvykle mocně polknu. Pak se za nimi zavřou dveře na fotobuňku a oni mizí v útrobách porodního sálu již nikdy více nespatřeni. Ze stísněné atmosféry a ze stresu se mi dělá fyzicky nevolno. Často mizím před hlavní vchod, kde si zapaluji uklidňující cigaretu. Většinou ji vykouřím na několik málo šluků.

Kdykoliv se z porodního sálu do čekárny otevřou dveře, upínám k nim pohled pln očekávání, že mi personál nese dobré zprávy a já se budu moct jít podívat na naše šťastně narozenou malou holčičku. Poté vždy opět zklamaně klopím hlavu směrem k zemi. Hrdinou okamžiku je pro mě muž, který si v čekárně nevzrušeně čte Sport. Nakukuji mu přes rameno a noviny má rozevřené na stránce s kurzy pro sázkaře. Soustředěně si propiskou zaškrtává zápasy, které zítra patrně vsadí. Jak to, že není nervózní, ptám se sám sebe. Není schopen prožívat své emoce? Čeká šesté dítě a celá situace je pro něj naprostou rutinou? Po čase je vyzván sestřičkou, aby se připravil k porodu. Převlečen, aniž by hnul brvou, vstupuje do porodního sálu. Elektronické dveře se za ním zavírají.

Otcové přicházejí a odcházejí, já zůstávám.

Jak to bylo dál? Přečtěte si třetí díl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Jak jsem prožíval porod – Dionisio 1. díl

Boj o dudlík